Já a Slovensko

22. srpna 2017 v 9:55 | - |  Erasmus
Na stáž jsem se vydala i se třemi lidičkami v pondělí 18. 6. 2017. Jeli jsme autem, nebylo to daleko, přibližně 100 km, i přesto jsem si radši dala před cestou kinedryl.
Znala jsem se pouze s jednou z těch tří osob - s mou spolužačkou Lenkou. Chodily jsme spolu už na střední, kde jsme se spolu sem tam bavily, pozdravily, ale nějaké extra velké kámošky jsme zas nebyly. Na VOŠce se to změnilo, byly jsme na sobě docela "závislé", pomáhaly jsme si navzájem s učením a pomlouvaly ostatní spolužáky.
Zbylé dvě osoby byli již absolventi VOŠ. Byla jsem ráda, že se mi od nich podařily získat všechny studijní materiály, které během doby svého studia nasbírali. Určitě se budou hodit, mecheche.
Cílem naší cesty bylo město Martin. Ani jsem nevěděla, co od nového domova čekat. Na internetu jsem sice viděla pár obrázků, ale jsem od přírody lenoch, takže jediné, co jsem zjišťovala, bylo, zda se tam nachází něco jako mekáč a tak.


Hned první komplikace nastala, když jsme vyjížděli z Žiliny do Martina. Cesta byla uzavřena z důvodu nějaké opravy. (Zřejmě u hradu Strečno zas pršely kameny, haha.)
Tak jsme se projeli asi o 50 km navíc. Objížďka vedla ani nevím kudy, ale okolo byly mega vysoké hory. Aspoň, že ten výhled byl úžasný.

Konečně jsme teda dojeli do Martina, na místo určení - ke školnímu internátu. Bojácně jsme vystoupili, teda aspoň já bojácně. Už tam na nás čekali lidé z agentury (kteří byli mimochodem strašně milí!) a seznámili jsme se. Odvedli nás na intr a ukázali naše nové pokojíčky, které byly… No… Velice útulné, však se podívej sám.


Naštěstí jsme v tomto prostředí strávili jen pár dní. Asi ve čtvrtek nám zavolali, jestli máme chvíli, že bychom se zašli podívat na ten nový byt, co nám slíbili. A že když se nám bude líbit, tak se můžeme hned přestěhovat.

Samozřejmě, že se nám líbil! Však se koukni!

(Toho datumu a času si nevšímej, je to blbě nastavené na foťáku.)

No, a v tomto bytě jsme strávili zbylé dva měsíce. :)

Ale co práce?
Našli mi místo ve firmě Neografia, a.s. Obrovská firma, hodně zaměstnanců, bohužel dál od našeho bydlení, takže jsem jako jediná z nás čtyř dojížděla MHDčkem. To by mi ani nevadilo, ale přišlo mi, že je cesta docela drahá, 70 centů, takže denně 1,4 €. Měla jsem si vyřídit nějakou slevovou kartičku, ale vyprdla jsem se na to… Později vysvětlím proč.

V pondělí mě paní z agentury vyzvedla před intrem a že teda jedem! Nasedli jsme do auta, cestou jsme sem tam prohodili nějaké to slůvko, ale já byla docela nervózní z firmy. Přece jen tam strávím další dva měsíce, že jo! Bála jsem se, že mě čeká něco stejně otřesného jako ten internát. Naštěstí se mé obavy nevyplnily.

Ještě jsme chvíli bloudily, než jsme se konečně dostaly k firmě. Vešly jsme dovnitř a hned u recepce má společnice začala vyprávět slečně u recepce, kdo jsem a co tu dělám a podobně. Po menším zdržení jsme se vydaly tedy dál, po schodech do prvního patra. Tam jsme chvilku bloudily, opět. Ale nakonec jsme se úspěšně dostaly ke dveřím pana personalisty, který nás již očekával. Omluvily jsme se za zpoždění, tedy má společnice hovořila. Já jen skromně stála opodál a čekala, co se bude dít.

S panem personalistou jsme se tedy představili a seznámili. Jednalo se o postaršího pána. Působil docela odtažitě a během mluvy dělal významné pauzy. Setkala jsem se s ním během svého pobytu víckrát a někdy ty pauzy byly docela dlouhé, že jsem si nebyla jistá, zda přemýšlí o tom, co řekne dál, nebo čeká, až začnu mluvit já. Těžko říct.
Ptal se mě na dojmy z města a tak. K tomu jsem moc neměla co říct, jelikož jsem zde strávila jeden večer. Nakonec mě poslal s nějakou paní do zasedačky, kde na mě čekal u stolu notebook. Řekli mi, že si tu mám zatím sednout, že za chvíli za mnou přijde můj mentor a ten mi poví, co se mnou bude dál.

Seděla jsem tam patnáct minut, dvacet… Třicet… No, tak jsem se zvedla, a jelikož jsem si pamatovala jméno onoho pána, rozhodla jsem se ho jít vyhledat.
Našla jsem ho po pár minutách. Na chodbě bylo docela rušno, tak se ke mně jeden pán otočil a povídá: "Potrebujete niečo?"
Ukázal mi kancelář, kde můj mentor sedává, já tam vešla, ale nikdo nikde. Jen nějaká slečna tam posedávala u druhého stolu. Tak jsem se se slečnou seznámila, ona mi rovnou povídá, ať si tykáme. Mohlo jí být tak kolem třiceti. Stejně jsem jí po celou dobu vykala.
Za chvíli tam teda došel ten můj mentor s omluvou, že na mě zapomněl. Sebral si nějaké věci, opět jsme si potykali, ale stejně jsem mu vykala, a šli jsme do zasedačky k mému místečku.

Dozvěděla jsem se, že je Polák. Na Slovensku žije pár let se svou manželkou a s dcerou. Slovensky umí, ale ne moc dobře, což se časem ukázalo, jelikož mě sem tam během rozhovoru zastavil a povídá, že mi nerozumí. Asi to musel mít se mnou těžké, co se týče komunikačních schopností, přece jen melu páté přes deváté, někdy koktám a neumím se pořádně vyjádřit.
Seděli jsme v zasedačce, poptal se mě, jak se mi tu líbí a kdy jsme přijeli, prostě klasika.
Po krátkém rozhovoru jsme teda přešli k mé práci. Řekl mi, že o firmě jako takové mi zatím nic vyprávět nebude, ať si pročtu katalogy, které s sebou přinesl. Dal mi i nějakou knihu a chtěl, abych si ji pročetla a vypsala všechny názvy, které firma měla, a období, ve kterých pod těmito názvy figurovala. Zdá se to možná směšné, ale bylo to docela zajímavé. Neografia má dost dlouho historii (skoro 150 let!) a prošla různými politickými režimy a historickými událostmi.

Nabídl mi, že nemusím trávit celý den v zasedačce, ale že si můžu jít přesednout do kanceláře obchodníků, kteří spolupracují s německy mluvícími zeměmi. Přijala jsem to v domnění, že aspoň poznám nějaké lidi a že si třeba budeme rozumět.
Vešli jsme do kanceláře, ale žádné nadšené tváře jsem moc nespatřila. Spíše jim to bylo jedno, že tam nějaký človíček bude s nimi. Což i chápu, mají dost své práce, že jo.
Postupně jsem se s některými seznámila. Hlavně dvě paní tam byly velice příjemné. Ukázaly mi, co je jejich prací, povídaly si se mnou. Díky nim jsem se tam první dny necítila jak opuštěné štěně.

Dlouho jsem se tam ale neohřála. Přes den jsem často chodila na jiné oddělení, kde jsem vypomáhala, s čím bylo zrovna potřeba. No, nebudu se tu nějak extra rozepisovat o práci, k tomu slouží Závěrečná zpráva z praxe a ne blogísek.
Po asi týdnu jsem se ovšem z kanceláře německých obchodníků přestěhovala do kanceláře anglických obchodníků a to byla jiná!
Byla jsem tam ve společnosti čtyř milých dam, se kterými jsem se postupem času poznala, a musím říct, že jsem za to velice ráda!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Já | Web | 24. srpna 2017 v 17:44 | Reagovat

Zajímavý zážitek.
Ten druhý byt je tedy mnohem lepší. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama