Chtěla bych domů

Středa v 21:23 | - |  Mé depresivní kecy
Jsem tady... Sama. Jasně, se spolubydlícími. Ale to není ono. Chybí mi má rodina, přestože ji často nemůžu ani vystát. Chybí mi.

Ale říkám si, že riskovat nemá cenu. Jet čtyři hodin, vlakem domů a cestou to třeba chytit, doma všechny nakazit. Musím to tady vydržet.

Sama.
 

Je mi blbě.

Sobota v 16:44 | - |  Mé depresivní kecy
A to hodně. Sotva vstanu z postele ráno.

A na účtu poslední stovka.

27. března 2020 v 16:26 | - |  Téma týdne
Je to zvláštní. Většina obchodů je zavřená, jen potraviny a lékárny nám v podstatě zbyly. Na nákup jdu tak jednou týdně a stejně. Na účtu mi zbylo posledních 149 Kč, na stravenkové kartě tak nějak podobně. Když kouknu na účet do výdajů, tak hrozně velkou část tvoří právě výdaje za potraviny. A stejně mám furt pocit, že mi něco chybí.

 


Zavírám!

24. března 2020 v 20:55 | - |  Téma týdne
I když je tohle téma velmi příhodné, což je asi záměr, nechci psát o koronaviru. Ani o karanténě. Chci psát o sobě. protože jsem sakra sobecká, a potřebuju ze sebe dostat pocity, které ve mě jsou, jelikož se teď nedostanu jaksi k mé psycholožce. A o čem to teda bude? Rozhodla jsem zavřít... Své srdce.

Chybí mi.

22. března 2020 v 12:35 | - |  Téma týdne
Chybí mi ty chvíle, kdy jsem svým vlastním pánem. Kdy se rozhodnu: jde se číst! A jdu a vemu knížku a čtu hodinu nebo dvě.

Dlouho jsem to nezažila poslední dobou. Můj mozek je můj trýznitel a věznitel. Nechce mi to dovolit. Občas mi přijde, že jsem jen divákem ve svém těle a že ho nemám jak ovládnout. Nemám své tělo jak přesvědčit, aby šlo, vzalo tu knížku a přečetlo těch pár stránek denně, jak mi doporučovala psycholožka.

Přestože chci. Hrozně moc.

Odmítnutá?

22. března 2020 v 10:50 | - |  Mé depresivní kecy
Tak se asi cítím. Odmítnutá. Nechtěná. Zoufalá. Politováníhodná. Hloupá.

Nic mě nebaví.

Musím vstát z postele a jít na záchod, protože mě už bolí břicho.

Ale nechce se mi.

Au.

Prostě se nudím a tak píšu bláhbláh.

21. března 2020 v 15:46 | - |  Mé depresivní kecy
Dnes jsem vstala kolem jedné hodiny odpoledne. Zrovna dopíjím kafe a cpu se arašídy. Přemýšlím, co budu dělat. Dneska je ještě půl dne přede mnou a pak celá neděle. V pondělí mi zase začne práce - homeoffice, takže ráno vstanu, oddělám osm a půl hodiny a budu ráda, že jsem ráda a že jsem se přitom psychicky nezhroutila.



Za komunistů bylo líp.

17. března 2020 v 23:32 | - |  Téma týdne
A ne? Kdyby byly uzavřené hranice, nemohlo by se nikam cestovat, takže by se sem logicky nedostal koronavirus. Navíc byl v obchodech vždy nedostatek různého zboží, takže si toho zboží a celkově potravin lidé více vážili a tolik se neplýtvalo, jako dnes, kdy každý druhý žije konzumním životem a rozhazuje o sto šet.


Tolikrát to bylo jen málem.

10. března 2020 v 19:27 | - |  Téma týdne
Málem jsem umřela. Málem jsem nedala maturitu. Málem jsem zabila sestřenici. Málem jsem mohla být šťastná třeba.
Jsou to tisíce okamžiků, které se mohly stát, ale nestaly. Tisíce okamžiků, malinkých i velkých, které mohly nadobro změnit tvůj život. Málem se staly. Málem se nestaly. No není to docela děsivé?

Jak si odvyknout?

8. března 2020 v 18:50 | - |  Mé depresivní kecy
Jak si odvyknout, když jste byli zvyklí na něčí každodenní přítomnost? A když ne přítomnost, tak aspoň komunikaci přes zprávy? Co má pak člověk dělat, když najednou toho druhého ztratí? Když mu napíše, tak dostane za pár hodin odpověď, z které cítí, jak je nežádoucí? Jak se má člověk pohnout dál, když je najednou sám?


Kam dál